Stáj Nové Dvory

Když se řekne „starokladrubský kůň“, odborníci hned zbystří. Krásné, ušlechtilé zvíře, jehož plemeno se kontinuálně chová již více než 400 let. Vzniklo na podkladě starošpanělské a staroitalské krve a podnět k založení starokladrubského hřebčína dal sám císař Rudolf II. dekretem datovaným k 6. března 1579.

Starokladrubský kůň byl určen pro dvory ve Vídni a v Praze, býval chloubou Habsburků. Starokladrubský vraník byl vyšlechtěn ze dvou linií hřebců – Sacramoso a Napoleone. To se mu málem stalo osudným po roce 1918, kdy vše císařské bylo najednou špatné – a téměř již bylo proto rozhodnuto o likvidaci kladrubského hřebčína. Zde nechme promluvit údaje přímo z hřebčína (který byl mj. zapsán i na Seznam UNESCO – viz zde):

„Po velkých nesnázích se nakonec přeci jen podařilo udržet v Kladrubech historické stádo starokladrubských koní jakožto zootechnický unikát ČSR, o jehož záchranu se živě zajímala i cizina. Usneseno tedy bylo zachovat ve zmenšeném měřítku stádo běloušů, zatímco stádo vraníků, kteří byli považováni za méně ušlechtilé a též za obyčejné tahouny, bylo mlčky odsouzeno k postupné likvidaci.

Likvidace byla započata odprodáním kmenového hřebce Napoleone Sola – vraníka v plné životní síle – na porážku a bylo usneseno dále jeho rod v potomstvu neudržovat. Ke krytí starokladrubských vranek byl na jejich dožití ponechán jediný čistokrevný hřebec, vraník Sacramoso XXVII – Aja. Ze současných záznamů tehdejšího hřebčína je patrna snaha brzy zlikvidovat stádo vraných matek. Tato likvidace by byla rychleji postupovala, kdyby právě vraníci nebyli tehdy nejsilnějšími a nejlepšími tažnými koňmi v hospodářství hřebčína. Vždyť vždy tomu tak bylo v Kladrubech a také ve Vídni, že vraníci vedle nahodilých pohřebních průvodů u dvora pracovali také v kočárech a ve službách stavebního úřadu, bylo je vídat v potažní práci při orání a svážení úrody z luk a polí a dříví z lesa.“

Velkou zásluhu na zachování plemene starokladrubského vraníka měl prof. PhDr. et MUDr. František Bílek, DrSc., Dr. h. c., který se pokusil o regeneraci rodu. Do roku 1941 se však zachovali jen tři hřebci-polobratři, synové vraníka Sacramoso XXIX (podrobný regenerační proces starokladrubských vraníků najdete zde). Jak vidíte, naši koně jsou jejich potomky. Jsme hrdí na to, že můžeme pokračovat v chovu koní, jejichž předkové byli obdivováni už před čtyřmi staletími.